Chov a reprodukce

Areál rozšíření a biotop: Suché oblasti subsaharské Afriky. Obývá především savany a řídké opadavé lesy v nižších polohách, pouštím se vyhýbá.

Popis druhu: Bodliny zvířat původní formy mají základní barvu středně hnědou střídanou světlejšími pásky. Spodní část těla a boky jsou špinavě bílé (odtud název "bělobřichý"), na obličeji se nachází tmavší, obvykle hnědá maska začínající u čenichu a tlamky a končící u očí zvířete. Externity (uši, tlapky) bývají taktéž tmavě zbarveny. V současnosti je tento druh již značně "domestikován" a byla vyšlechtěna celá řada barevných variet, např: albinotická, skořicová, s bílými skvrnami (pinto) apod. U tohoto druhu ježků jsou samice mírně větší nežli samci, samci mívají ale širší hlavu. Přirozená hmotnost zvířat se pohybuje mezi 250-500g, v lidské péči ovšem bývá vzhledem k častému přetučnění zvířat i výrazně vyšší (700-800g). Obvyklá rektální teplota se pohybuje mezi 35-37°C. Do prvního půl roku ježek absolvuje několikerou výměnu bodlin, kdy mu za měkké a slabé bodliny vyrůstají ostny pevnější a delší.

Způsob života: Terestrický hmyzožravec aktivující v nočních hodinách, žijící samotářským způsobem života. Obě pohlaví se setkávají pouze v období rozmnožování. To nastává obvykle ve vlhčí části roku. Tento druh nehibernuje, hibernace je pro něj naopak život ohrožující.

pozn: ve své domovině je poměrně často konzumován domorodci a nabízen na místních tržnicích často ve velkém množství.

Ubikace a chov: Jako ubikaci je možné použít větší dobře větrané terárium zařízené ve stylu stepního biotopu, ale také lze použít např. plochá akvária nebo v současné době nabízené plastové boxy původně pro králíky, rozměrů alespoň 90x50 cm pro jedno zvíře.

Důležitý je dostatek prostoru, aby zvířata měla dostatek pohybu a zbytečně netučněla. Výška ubikace není důležitá. Ubikaci vybavíme kořeny a kusy kůry, lze ale použít i dřevěné budky a průlezky pro morčata apod., někteří ježci s oblibou využívají běhací kolotoče pro činčily. Pokud chceme ježkovi dopřát luxus v podobě několika patrové ubikace, patra musí být dobře zabezpečena proti pádu. Ježek má dvojrozměrné vidění, ne třírozměrné jako třeba my a tak by se při případném pádu mohl vážně zranit, protože by se nestihl sbalit do klubíčka, kdy naježené ostny působí jako "nárazník". Kdo někdy zkoušel z dřevěného domečku sundat ježčí hovínko, zcela jistě mi dá z pravdu, že hledíc pouze na funkčnost by volil domeček plastový. V USA majitelé ježků velice často využívají kyblíky od zmrzliny, do kterých vystřihnou přiměřeně velký otvor.

  

 

Na dno jsou vhodné bezprašné hobliny nebo nehrudkující kočkolit, který umožňuje zvířatům "toaletu bodlin".

 

Osobně používám podestýlku Asan. Je vyráběná z buničiny, která se používá do náplní jednorázových dětských plen. Je tedy absolutně bezprašná, bez alergenů a je prakticky nemožné, aby z ní ježek chytil roztoče.

Substrát je nutné často vyměňovat, ježci jsou velmi nečistotní a vykonávají potřebu po celé ploše dna nádrže, pouze kojící samice obvykle chodí močit a kálet do jednoho místa, co nejdále od hnízda. Materiál na hnízdo není třeba dodávat, ježci si, kromě gravidních a kojících samic úkryty nevystýlají. Úplnou pohromou pro ježčí nohy je seno. Velice často se stává, že při podestýlání senem, i pokud jej ježek má v ubikaci trošku v pelíšku, si do něj ježek zamotá nohu, ta se zaškrtí a ve většině případů končí amputací. Naopak velmi vítaným zpestřením je miska s koupacím pískem pro činčily, ve které se ježci rádi "myjí". Misku je však vhodné v ubikaci nenechávat dlouho, neboť ježek se v ní vyválí a pak ji použije jako toaletu. Pokud jsou na sebe zvířata zvyklá od mládí, obvykle lze bez větších problémů chovat více samiček pohromadě v prostorově přiměřené ubikaci. Vzhledem k jejich přirozenému způsobu života je však vhodné je chovat odděleně a pouze přidávat samici k samci na páření. Samci se vzájemně napadají, proto je nutné mít v ubikaci vždy pouze jednoho samce. Teplota v ubikaci vyhovuje o něco vyšší pokojová (ideálně okolo 24°C), je možné použít i lokální zdroj vytápění. Ačkoliv v přírodě nežijí déle nežli 1-2 roky, v zajetí se mohou dožít 6-8 i více let. Bohužel ale bývá jejich věk předčasně zkrácen nevhodnou výživou a zacházením, kdy zvířata předčasně uhynou na obezitu, stres, poškození jater a ledvin nebo vyčerpání z příliš častých porodů. Poměrně častou příčinou je také úhyn pro příliš opotřebený chrup - ježci krmení převážně granulemi pro kočky mají po několika letech tak poškozený chrup, že přestanou v dostatečné míře přijímat potravu a uhynou.

Krmení: Ježci jsou hmyzožravci, z čehož by měl vycházet základ jejich krmné dávky. Proto je ke krmení vhodný jakýkoliv krmný hmyz (cvrčci, saranče, švábi, zofobasi...), který je vhodné předkládat živý. Zvířata si jeho lovem udržují přiměřenou kondici a navíc se přirozeným způsobem zabaví. Dále lze použít mleté libové (nesolené !) maso, vhodné jsou např. mleté kuřecí droby, krky. Zvířata obvykle ochotně přijímají také konzervy nebo granule pro kočky.

   

Toto náhradní krmení by ale nemělo představovat jediné podávané krmivo. Ježci pocházející z volného odchytu krmení pouze krmením pro kočky se obvykle odmítají rozmnožovat. Navíc jsou-li krmeni pouze kočičími granulemi, dochází k u nich k předčasnému opotřebování chrupu. Dalším vhodným krmením jsou např. mláďata hlodavců nebo usmrcené myši. Podávání živých myší není humánní, neboť ježci svou kořist požírají víceméně zaživa a usmrcují ji postupným rozžvýkáváním. Některá zvířata ráda přijímají také sladké ovoce, piškoty nebo vejce. Misky na krmení je nutné denně dobře vymýt. Krmení podáváme jednou denně večer, pouze mláďatům nebo kojícím samicím je vhodné např. ráno ještě nasypat trochu kočičích granulí. Ježci vydrží poměrně dlouho bez vody, ale pitnou vodu v napaječce by měli mít neustále k dispozici, zejména pokud jsou krmeni suchým krmením. Vodu dáváme do misek, nejlépe kameninových, se kterými zvíře nemůže pohybovat po ubikaci. Pokud je ubikace dostatečně velká, se znečištěním vody v miskách zpravidla nebývá problém. Od automatických napaječek v poslední době chovatelé upouští, neboť došlo k několika případům, kdy si ježek o kovový konec napaječky ulomil řezáky. Zvířata často ráda požírají také sladké ovoce, zeleninu apod. Albiventrisové mají velmi silné tendence k obezitě, která jim (stejně jako komukoliv jinému) zdraví rozhodně nepřidá, proto by měli být krmeni střídmě podle aktuální tělesné kondice. Obezitou trpí ponejvíce zvířata krmená převážně náhradní stravou (krmení pro kočky, granule pro masožravce, různé pamlsky - piškoty, ovoce, sušený hmyz a pod.), zvířata krmená živým hmyzem obvykle tolik náchylná nejsou. Poměrně častým problémem u zvířat krmených dlouhodobě jednostrannou stravou (kočičí granule) je fakt, že potom často odmítají jiné složky krmiva, nebo po jejich pozření trpí zažívacími obtížemi. Ježčí strava nesmí obsahovat čokoládu, citrusové plody, ořechy, hroznové víno a rozinky, syrovou mrkev, cibuli, česnek, avokádo, koření a mléčné výrobky. Tyto potraviny jsou pro ježky toxické. Sušené ovoce a houževnatou zeleninu by ježek neměl jíst z důvodu, že se mu může zachytit na předních zubech nebo přilepit na patro. Pokud mu chcete takovou zeleninu dát, je lepší ji nastrouhat.

Rozmnožování: Pokud je pár chován pohromadě, sameček samičku obvykle neustále "přemlouvá" strkáním čenichem, olizováním a pískavými zvuky. Samička se brání útěkem a ježením bodlin. Gravidita je přibližně pět týdnů dlouhá, poté následuje porod zpravidla v nočních nebo časných ranních hodinách předcházený zvýšenou aktivitou a nervozitou samice, která se snaží vybudovat hnízdo. Samičce dodáme dostatek materiálu na stavbu hnízda (např. ústřižky fleesu). Mláďata v počtu 2-10 ks (nejčastěji 2-4) jsou nidikolního typu, rodí se s uzavřenými zvukovody a očima a jsou naprosto lysá. Bodliny se prořezávají několik hodin po porodu a zpočátku jsou bez pigmentace (tedy bílé), pigment se (kromě albínů) začíná objevovat několik dnů po porodu. Okolo 10tého dne života se vytváří první srst a začíná být nápadná maska na obličeji. Mládata otevírají oči ve věku 18-24dnů.  Ačkoliv mláďata přijímají pevnou potravu již ve věku 25-27 dní, laktace trvá 5-6 týdnů. Po této době mohou být mláďata odstavena. Ačkoliv v přírodních podmínkách mívá samička pouze 1-2 vrhy ročně, v lidské péči může mít i 3-4 během roku. To ovšem není dobré pro kondici samičky, časté vrhy ji velmi vyčerpávají, proto by neměla mít více než 2 vrhy ročně. Taktéž bezprostředně po odstavení mláďat nepřidáváme samce hned k samici, protože ji bude obtěžovat neustálými pokusy o kopulaci.

Pozn: Tento druh ježka je velmi oblíben pro svou poměrně mírnou povahu a celkem snadný chov. Není kousavý, snadno zkrotne a uvykne si na braní do ruky, kdy se nebrání ježením bodlin. Chci ale upozornit na fakt, že to rozhodně není zvíře vhodné jako "pet" pro menší děti, které mají tendence neustále zvířata rušit a brát do rukou, zejména během dne, kdy ježci potřebují spát. Ježci za takovýchto okolností strádají a často předčasně uhynou vinou stresu. Také, ačkoliv na internetu koluje řada videí, kdy majitelé své ježky podrobují naprosto nesmyslným procedurám, již za hranicí týrání zvířete, by se majitel měl zamyslet, jestli jeho počínání je dětinskou hrou pro jeho zábavu, nebo jestli koná ve jménu dobra zvířete. Např. jakékoliv koupání ježků. Ježci jsou zvířata ze suchých oblastí a ve své domovině se skoro nesetkají s volnou vodou. Jakékoliv máchání ve vodě je velmi stresující záležitostí, hraničící až s jejich týráním. Proto ježky bělobřiché nikdy nekoupejte !